Seznamování je pro mě těžké a ještě těžší je najít někoho, s kým bych si rozuměl. S ní to ale bylo úplně jiné už od prvního okamžiku. Vyzařuje z ní jakýsi klid a životní moudrost, dává pocit bezpečí a jistoty, v její společnosti se nikdy nezastaví řeč, jednoduše když jste s ní, nechce se Vám od ní odejít, protože se s ní cítíte příjemně. Má charisma, působí uhlazeným dojmem dámy, která se umí pohybovat v lepší společnosti, ale přitom si ji dokážete představit i v teniskách někde na výletě v přírodě. V její přítomnosti Vás něco neznámého nutí být gentlemanem, obletovat ji a starat se o ni, podřídit se jejím i nevyřčeným přáním. Je zkrátka boží. A přesto se kolem ní rozlévá aura tajemna, střeží si své soukromí a nenechá nikoho proniknout do své osobní zóny.
Když jsme se poprvé setkali, ani mě nenapadlo, že by o mě mohla zavadit pohledem. Má introvertní, ostýchavá povaha mi brání jednoduše navazovat kontakt s jinými lidmi a jde-li o okouzlující, zábavnou ženu, tak tím spíš. Z nějakého důvodu mi ale dala prostor se projevit, něčím jsem ji asi musel zaujmout. Snad právě mou plachostí v osobním kontaktu, která je v ostrém kontrastu se schopností otevřeně mluvit téměř o libovolném, intimním nebo i vážném tématu, a přitom nezapřít svou potřebu trochu šaškovat a bavit. Ani nevím, jak zařídila, že jsme náhle seděli bokem dění, jen sami dva a mluvili o životě, o všech těch radostech a strastech, které přináší a které nás posouvají dál.
Byl jsem jako motýl opojený nektarem krásné, voňavé květiny a tak v jeden okamžik pootevřel Pandořinu skříňku a nastínil svou orientaci. Jako kdyby celou dobu čekala jen na to, ihned se tématu chytla a začala se vyptávat na mé názory, pohledy, zkušenosti. I když jsem se snažil obrátit řeč i směrem k ní, k jejímu pohledu a vnímání BDSM, vždy to otočila zpět na mě a já zůstával v nejistotě a naprosté neznalosti toho, co si tom myslí. Minimálně ji to velmi zajímalo a její přístup, úsměvy a slova mi dodávaly čím dál více odvahy se otevřít a mluvit i o svých nejtajnějších představách a nejintimnějších touhách. A to i přesto, že jsme si ještě stále vykali.
Čas však pokročil a nadešla chvíle, aby i naše debata skončila. Byl jsem ji okouzlený a o to více mě trápilo, že to končí a možná se ten výjimečný okamžik nebude už nikdy opakovat. Svitla mi však naděje, když mě požádala o mailovou adresu. Rád jsem ji ji dal a nesměle se zeptal, zda smím doufat, že mi dá i ona svou. Odpověděla mi zamítavým zakroucením hlavy. "Čekejte, až se Vám ozvu," dodala s úsměvem a mrknutím oka.
Čekal jsem tedy, ale brzy si začal říkat, že to byla jen taková malá, milá epizoda v mém životě. Adresu asi někde zahodila nebo vystřízlivěla z toho opojného okamžiku a ztratila zájem. Když tu náhle asi po týdnu přišla krátká zpráva, zda bych se nechtěl sejít v jedné kavárně a pokud ano, ať si vyhradím čas až do večera. Hned jsem věděl, od koho to je a radostně odepsal, že ano.

    I když jsem dorazil do kavárny o deset minut dřív, už tam čekala u šálku kávy. Seděla úplně u posledního, zadního stolu s výhledem na celou kavárnu i vstup. Zaregistrovala mě ihned, co jsem vstoupil, a lehkým mávnutím a sebe upozornila. Přinesl jsem s sebou trojici růží, protože jsem to považoval tak nějak za vhodné, i když jist jsem si tím nebyl. Když jsem ji pozdravil a podal ji kytku, nepřijala ji a místo toho opáčila: "Vidím, že gentlemani ještě nevymřeli, jen se už nějak nenosí, že ji dámě podávají vkleče na jednom koleni". S komediálnosti mě vlastní jsem ihned poklekl na pravé koleno, levou ruku dal za záda a s kytkou v natažené pravici pronesl: "Madam, byl jsem zaskočen Vaším půvabem natolik, že jsem nevěděl, co činit." Koutek úst mi pocukával, ale ovládl jsem se a zůstal vážný. "Nešaškuj a sedni si" řekla rozesmátá zatímco si přivoněla ke kytce. "A děkuji, je to od tebe milé," dodala. Tak to tykání jsem slyšel správně. Takže od minula posun. Než jsem stačil zareagovat, byla u stolu servírka. "Prosím, velkou sklenici vody pro kytku ... á málem bych zapomněla, druhou, menší sklenici vody pro pána." Kývla přitom prstem směrem ke mě. Hmmm, působilo to tak, jak to říct, dominantně. Ještě nikdy mi žena neobjednávala a přitom se ani nezeptala, co bych vlastně rád. Cítil jsem se napůl jako nějaký poskok nebo poslíček, a přitom se čepýřil štěstím, že jsem opět s ní a že jsem to právě já, kdo sedí s ní u jednoho stolu.
"Takže jsme přešli k tykání?" zeptal jsem s rozpačitým úsměvem nesměle. "Já ano, ty ne!" odpověděla mi pobaveně a upřela na mě svůj pohled. Viděl jsem, jak sleduje mé reakce a čeká, co řeknu. "Tak to jsem si oddechl, bál jsem se, že mě k tomu budete nutit," zareagoval jsem rychle a usmál se. Tahle hra mě začínala bavit a ji nepochybně také. "Až tě začnu k něčemu nutit, tak to rozhodně nepřehlédneš," kontrovala lehce jízlivě.
Přišla obsluha a donesla vázu a skleničku. "Jedna velká pro růže a jedna malá pro muže," zarýmovala číšnice. Poděkovali jsme a já se chopil sklenice. Položila mi na její okraj prst s nikterak dlouhým, ale perfektně upraveným, křiklavě rudou barvou namalovaným nehtem. Ještě jsem stihl zaregistrovat, že má všechny nehty ve stejné barvě a ne jeden jiný, jak bývá teď občas zvykem. A taky žádné nalepené kamínky nebo malované obrázky, zkrátka přesně jako ona - prostá, jednoduchá krása. "Nesmíš," řekla prostě. Zvedl jsem oči a naše pohledy se setkaly. Jako dělá si srandu? Žádný úsměv ani grimasa, v jejich očích nehráli čertíci, byl tam temný, hluboký vesmír, na jehož konec jsem nedohlédl, ale vnímal jsem jeho energii. To nebyl vtip, myslela to naprosto vážně. Zcela reflexivně jsem sklenici pustil a stáhl ruce k sobě. Lehce v šoku jsem přemítal o tom, co se stalo a jak se zachovat. Mám se vzepřít? Obrátit to ve vtip? Vyjednávat nebo smlouvat? Její pevný pohled mi v hlavě rozezněl jediné slovo. POSLECHNI!
A já poslechl. Uvědomil jsem si, že teď se mnou jednala jako se psem. Bylo to tak ponižující. A zároveň tak moc vzrušující. Jak to dělá? Připadal jsem si jako svázaný a omámený, neschopný ji odporovat. Rychle jsem se rozhlédl kolem, zda nás někdo neslyšel nebo nesleduje. "Zajímá tě víc to, co si o tobě myslí ti kolem nebo já?" Pochopitelně ji můj malinko vystrašený pohled neunikl. Další tvrdá lekce mému egu. "Samozřejmě jen Vy Madam, omlouvám se," dodal jsem s omluvným, malým úsměvem. Věděl jsem, že má naprostou pravdu. A že je vždy krok přede mnou, o myšlenku dál. To se mi hodně líbí. Protože to, co mě u ženy přitahuje nejvíc, je její intelekt a tato ho má na rozdávání.
"Minule jsem se zapomněl představit," pokouším se vybruslit z defenzívy. "Jmenu.." Její ladně zdvižená dlaň mně zastavila uprostřed slova. "Jméno není podstatné, ani vybrat sis ho nemohl. Třeba ti dám jméno já, třeba šáša, to se k tobě hodí. Ale zpět k tomu, proč jsme tady. Mne zajímá, jaký jsi. Tentokrát si nebudeme povídat. Já se budu ptát a ty odpovídat. Pravdivě, upřímně, bez vytáček a mlžení. Chci, abys odpovídal ihned bez přemýšlení, chci vědět, co říká tvé srdce, ne rozum."
Hm, takže výslech. Než jsem stačil cokoliv říct, přišla první otázka. "Kolik ti je?" "Padesát," prostá otázka, prostá odpověď. "Kdy jsi naposledy stříkal?" "Předvčerem." "Léčíš se na něco?" Tak tuhle salvu otázek dopadající ze všech stran jsem nečekal. Uvědomil jsem si, že stůl za mými zády měl tabulku s nápisem Reserve. Jak dlouho asi bude trvat, než někdo přijde a bude nás poslouchat?
Otázky a odpovědi se sypaly jako z kulometu. Někdy se některé opakovaly. Když se mě podruhé ptala, kdy jsem stříkal, odpověděl jsem, že to se už ptala. Klidně, ale důrazně mi na to řekla: "já vím, na co jsem se ptala a vím, co jsi mi řekl. Prostě jen odpovídej, nač se ptám. Rozumíme si?" Zmohl jsem se jen na: "Ano, promiňte mi, prosím. Předvčerem". Věděl jsem, že jsem beznadějně v její moci.
Výslech trval až do zavíračky. Po celou dobu zůstal stůl za mnou neobsazený. Náhoda nebo úmysl? U ní jeden nikdy neví. Poslední otázka zněla: "Jak si ti to dnes líbilo?" Odpověděl jsem: "no bylo to poněkud náročné a..," ihned jsem se zarazil. Takhle vypadnout z role. "Omlouvám se, Madam, líbilo. Moc se mi to s Vámi líbilo," dodal jsem a po dlouhé době se mi na tváři objevil opět úsměv, lehký, omluvný, pokorný.
Když jsme odcházeli, pro jistotu jsem znovu rychle nahlédl na tabulku na sousedním stole. Fakt tam byla rezervace. Že by ona nebo náhoda? Ani tento pohled ji neunikl. "Náhody se dějí," pronesla napůl pro sebe, napůl pro mě. "Jak víte.. ," má otázka zůstala nedopovězena. "Jsem prostě o krok před Tebou", řekla pobaveně. Tak to moment! "Já přemýšlel nahlas nebo čtete myšlenky? Ten krok napřed.." tohle už nebylo normální. "Jsem Madam a třeba jednou budu tvou Paní. Líbí se mi, když má člověk smysl pro detail a pozorovací talent," No jo, jsme na stejné vlně, ty věty zdánlivě vytržené z kontextu dávají smysl. "Madam, jsem takový brepta, odpusťte mi, někdy rychleji mluvím než myslím," už jsem zase byl já já a ona ona. "To napravím. Možná," dodala s lehce jedovatým podtónem. Byla to výhružka nebo příslib?
Stáli jsme před kavárnou a z jejího postoje jsem vycítil, že nadešel čas se rozloučit. "Smím Vás doprovodit?", zeptal jsem se nesměle. "Ne. Ozvu se, čekej. Dobrou." Nastavila mi ruku dlaní dolů. S úklonou jsem naznačil políbení hřbetu její ruky a řekl: "Velmi Vám děkuji za dnešní den, Madam, moc se mi líbil. Dobrou noc". Otočila se a odcházela. Já ještě chvíli stál a toužebně se díval za ní. Nesluší se civět. Tak jsem se otočil a vyrazil k autu.

    Myslel jsem, že podobně jako prve budu čekat aspoň týden, než se ozve. Místo toho mi hned následující dopoledne přišel tak toužebně očekávaný email. Bez pozdravu, bez rozloučení, bez prostoru k diskuzím, jak je u ní zvykem:

Rozhodla jsem se nabídnout ti místo otroka na mém panství.
Potřebuješ vědět následující:
Jako otrok budeš izolován od ostatního světa, žádné styky s příbuznými, přáteli ani kolegy.
Středobodem tvého světa budu JÁ, omezený kontakt budeš mít s obyvateli panství a zřídkavě s návštěvami.
Před nástupem si vyřešíš všechny své závazky, prodáš majetek a peníze uložíš na účet pro případ, že by ses někdy chtěl vrátit k běžnému životu.
Z toho důvodu budeš fiktivně zaměstnán v jedné z mých firem, abys měl zdravotní a sociální pojištění.
Podpisem otrocké smlouvy se staneš mým majetkem, nebudeš mít právo na nic krom ochrany života a zdraví.
Nic znamená žádné soukromí, volno, úlevy, nebudeš moci cokoliv odmítnout ani smlouvu předčasně ukončit.
Pouze v den výročí podpisu smlouvy, na který tě každý rok upozorním, ji smíš vypovědět.
V případě tvého úmrtí se postarám o vyřešení všech náležitostí a naplnění tvé poslední vůle.
Pro případ Mého skonu mám dohodu s jinou Paní, u které budeš mít možnost za stejných podmínek pokračovat dál.
Abych tě přijala, musíš projít dvěma testy. První bude trvat 24 hodin, druhý 7x24 hodin.
První test ti umožním podstoupit během příštího víkendu. Řidič tě vyzvedne v pátek o půlnoci na tebou určeném místě.
Ve čtvrtek večer se vyčistíš klystýrem, v pátek nebudeš nic jíst, jen pít
Budeš mít na sobě jen kalhoty, boty a mikinu, nic dalšího, žádný mobil, doklady, hodinky ani brýle.
V dodávce se svlékneš donaha a všechny tři věci dáš do tašky, kterou řidič cestou uloží do úschovny.
Budeš spoután a uspán.
Až se probudíš, test započne. Smíš ho kdykoliv vzdát. Pokud vydržíš a projdeš, vysvětlím ti další postup.
Pokud ne, bude to naposledy, co jsme se viděli.
Pak Tě řidič zase naloží, sváže, uspí, vyzvedne tvé věci, odveze na místo nakládky a počká, dokud se neprobereš.
Mou nabídku můžeš přijmout do dnešní půlnoci, bez otázek a podmínek.

    Čekal jsem ledacos, ale tohle mi vzalo dech. Četl jsem to znovu a znovu a pořád váhal, zda se mi to jen nezdá. Bylo mi jasné, že má vše dokonale promyšlené a že určitě nebudu prvním, zřejmě ani ne posledním. Co můžu čekat? A mám do toho vůbec jít? Mísila se ve mě zvědavost, vzrušení a ... strach. Velký strach. Chce po mě, abych vlastně zmizel z tohoto světa a stal se součástí nějakého jejího podsvětí či čeho. Mohu ji věřit?
Rozmýšlel jsem se dlouho až do večera. Je to naplnění mých snů, ale opravdu je chci naplnit? A co když si všechno představuji úplně jinak, než to pak bude? V hlavě jsem měl tisíc otázek a žádnou možnost, jak na ně získat odpověď.
Bylo jedenáct večer, když jsem se odhodlal odepsat.

Vzácná a vznešená Paní,
velice Vám děkuji za Vaši nezvyklou a zcela výjimečnou nabídku. Váhal jsem, zda ji mám přijmout, protože se moc neznáme a nevím, co tak můžu čekat. Něco mě na Vás okouzluje, Vaše jednání ve mě vzbuzuje důvěru a touhu stát se Vašim otrokem. S díky proto Vaši nabídku přijímám.
Pokud by to bylo možné, prosím o vyzvednutí na níže uvedené adrese. Velmi se těším.

    Následovala přesná adresa nedaleko mého domu, rozloučení a podpis. Její odpověď byla zpět během minuty.

Nesnáším podlézání, pro příště používej jen prosté 'Madam' a buď věcnější.
Čekat můžeš cokoliv, buď na místě včas, řidič nebude čekat.
A jsem ráda, že jsi souhlasil.

Strohá a přesná jako obvykle, snad jen ta poslední věta svědčila o tom, že má i nějaké emoce a nejedná pouze přesně jako stroj. Vlastně v psaném kontaktu je úplně jiná, než jak jsem ji poznal během těch dvou osobních jednání. Snad se jen nepřetvařovala. Čím více ji poznávám, tím méně si myslím, ní vidím. Neustále mě udržuje v napětí a nejistotě, sama přitom zůstává zahalena tajemstvím.
Nu což, Alea Iacta Est, kostky jsou vrženy, uvidíme, co mě čeká.
Nadešel konečně pátek a já byl od rána jak na trní. Nejistota, zda jsem udělal dobře, společně s toužebným očekáváním a jistou nadržeností ve mě celý den udržovala vysokou hladinu vzrušení. Bylo mi tak zvláštně příjemno, jako na horské dráze - žaludek napůl v krku, zrychlený tep, pocity střídající se jako aprílové počasí, chvíli mi bylo k pláči a chvíli k smíchu. Už od poledne jsem trpěl pocitem hladu a zaháněl ho aspoň džusem.
Očima jsem popoháněl hodiny, ale když se přiblížila desátá, začal jsem je naopak brzdit. Stále máš možnost z toho vycouvat, říkal mi hlas ve mě. Nebuď posera a chyť šanci za pačesy, druhá nebude, říkal mi jiný hlas. Co by si o mě pomyslela? Nic, už by jste se stejně neviděli. A co bych si myslel já o sobě? To raději nechtěj vědět. A najednou bylo za deset půlnoc. Čas vyrazit.
Na místě jsem byl během minuty a čekal. Na konci ulice se po pár minutách, které se zdály jako věčnost, objevily světla auta a někde v dáli se ozval zvon. Hmm, jak romantické, pomyslel jsem si.
Dodávka zastavila vedle mě, řidič vystoupil a odsunul boční dveře, pokynul, ať nastoupím. Vlezl jsem dovnitř a on nastoupil za mnou a zabouchl dveře. Na podlaze ležela cestovní taška a okovy. Rychle jsem se svlékl, nechtěl jsem, abychom tam stáli dlouho, a dal věci do tašky. Beze slov mi ukázal na podlahu k okovům. Položil jsem se na dřevěnou podlahu. Kolem krku mi zacvakl těžký, ocelový obojek, který byl krátkým řetězem připevněný k podlaze, následovaly okovy kolem zápěstí spojené k sobě jediným článkem, opět uchycené asi deseticentimetrovým řetězem do podlahy a nakonec okovy kolem kotníků. Muž v tom byl zběhlý, spoutat mě mu netrvalo snad ani deset sekund. Byl jsem zafixovaný na boku a nemohl se skoro ani pohnout. Tak teď už z toho nevycouváš, blesklo mi hlavou. Ucítil jsem píchnutí do ramene a ... během vteřiny se kolem mě rozhostila tma.

    Probudil jsem se a nic neviděl. Okamžitě jsem si uvědomil, že ležím na zádech a ruce mám připoutané po stranách. Zkusil jsem se zvednout, ale řemen kolem krku mě nepustil. Uvědomil jsem si, že mám nějak divně roztažené, připoutané nohy a cítil dva řemeny i přes břicho a prsa. Nezdálo se, že bych měl něco přes oči, spíše kolem mě byla jen tma.
Trvalo snad jen pár minut a do očí mi udeřilo ostré světlo. Mhouřil jsem oči, co to jen šlo a viděl, jak do místnosti vstoupují dvě ženy. "Dobrý den Madam.... a Madam", řekl jsem ještě ne zcela zahřátý na provozní teplotu.
Jedna se nade mnou naklonila, roztáhla mi prsty oko, až mě náhlý příval světla zabolel. "Reaguje normálně," obrátila se k druhé. "Takže test může začít," uslyšel jsem zvonivě hravý, mně tak dobře známý a milý hlas. Ano, ta druhá je Madam, ta Madam. A ta první, v bílém plášti a přísně vypadajících, černých, hranatých brýlích je... Nevím. Její bílé oblečení evokovovalo lékařku. Musím podotknout, že bez brýlí nevidím úplně dobře, tvář rozeznám, není-li ode mě dál než půl metru, jinak je to už jen jakási šmouha.
Pomalu jsem uvykal světlu a co mi pouta dovolovala, tak se pokusil rozhlédnout po místnosti. Působila jako malá ambulance a já ležel na něčem jako gynekologickém křesle. Všude kolem byly nějaké přístroje a stolečky se vším možným. Doktorka, jak ji budu říkat, mi na obličej nasadila dýchací masku se dvěma hadicemi vedoucími do nějakého přístroje, na trup nasázela hromadu přísavek s drátkama a těsně za pouta dala na zápěstí a kotníky velké klamerky s káblíky. Pak mi na hlavu navlekla nějakou čepičku s chladivými cuplíky na spáncích a čele, přicvakla svorky na uši a pevně mi hlavu připoutala. Tak EKG jsem poznal, něco podobného, co jsem měl na hlavě, jsem zažil na ORL při měření sluchu, ale k čemu ta maska? Sedla si na židličku vedle mě a na přístrojích něco ťukala. Dýchalo se mi čím dál hůř, i když jsem dýchal lehce a volně, dusil jsem se, jako kdybych neměl dost kyslíku. Prohluboval jsem nádechy, ale stejně jsem měl pocit, že se dusím. Tlukot srdce jsem slyšel až v uších a pomalu se mi začínalo tmět před očima. Ucítil jsem ruku v latexové rukavici na mém penisu.
"Slintá a je pěkně tvrdý," uslyšel jsem pobavený hlas Madam.
"Jo, ze začátku se jim to většinou líbí," odpověděla stejně pobaveným hlasem Doktorka.
Cítil jsem se trochu trapně, ale víc mě v tu dobu zajímalo dýchání. Už jsem myslel, že omdlím, když jsem konečně zase dostal kyslík. Nechala mě, abych se uklidnil a vrátil do normálu. Po pár minutách jsem si začal všímat, že každý výdech je těžký, jako kdybych musel nafukovat matraci, ale netrvalo to dlouho a bylo to naopak. Naopak nasát vzduch bylo čím dál těžší a já začínal cítit, jak mě od námahy bolí bránice. Následovala další fáze uklidnění. Co bude dál?
Doktorka se zvedla a kolem paží a stehen utáhla nějaké gumové pásky. Ucítil jsem, jak se mi krátce zaškubávají svaly na rukou a nohou, zprvu to byly jen krátké trhnutí, které postupně přecházely v dlouhé, křečovité stahy. Cítil jsem, jak do mne pouští elektrický proud. Vysokofreční složka mi aktivovala svaly a nízkofrekvenčně byla modulovaná tak, že svaly přecházel v rychlých sledech mezi menším a větším napnutím. Svíjel jsem se v dlouhých, bolestivých křečích, prsty u rukou i nohou se mi kroutily a já nemohl nic dělat. Svaly se mi napínaly k prasknutí a nebýt pevných pout, kroutil bych se tam jako červík na háčku. Dýchací maska tlumila můj bolestivý křik, občasné nedostatky kyslíku mě nutily trpět v tichosti, protože na modulaci hlasu jsem neměl sil ani dechu.
Konečně to Doktorka vypla a já vyčerpaný zůstal ležet. Sundala mi masku a řekla: "zatím vše v pohodě, žádný problém, snese fakt hodně, nebudeš se muset bát, že bys ho nečím zabila. Srdce jako zvon, slabší plíce, ale to ničemu moc nevadí, svaly jsou silné a zdatné, nervová aktivita v normě. Teď se můžeme podívat dovnitř." COŽE? DOVNITŘ?
Z druhé strany ke mě přistoupila Madam. "Začali jsme tak rychle, že jsem ti nestačila říct jednu věc. Ale zatím to vůbec nic nebylo, tak brzy bys mi neodpadl. Takže když budeš chtít skončit, můžeš kdykoliv. Stačí říct - 'vzdávám to'. A je konec. Pošlu tě domů a nikdy se už neuvidíme. Je ti to jasné?" "Jasné, Madam," odpověděl jsem s obavami. Jestli tohle nic nebylo, tak co mě ještě čeká?
Doktorka se přesunula spolu s Madam mezi mé nohy. Přitáhly si tam nějakou mašinku a za chvíli jsem cítil, jak mi kolem konečníku mažou něco chladivého. Pak do mě začaly něco zasouvat. Slyšel jsem, jak mi přifukují střeva a uvnitř mě se něco dralo dál a dál do mých útrob. Občas mi unikl hlasitý prdík, který naštěstí zůstával bez komentáře. Pocity trapnosti začaly nahrazovat pocity studu. I když byla sonda dost tenká, místy při dalším pronikání byla hodně bolestivá. Z očí mi pomalu utíkaly kapičky slz. Konečně byly hotové a já cítil, jak se endoskop pomalu šine ven. Tak je to za mnou, hosana. Slyšel jsem, jak si sundávají rukavice.
Probůh, není. Uslyšel jsem mlasknutí, jak si natáhly nové a cítím, jak mi něco natírají pro změnu na vrchol penisu, který během předchozího vyšetření stačil povadnou. "Ve tvém zájmu snaž se vyhnout erekci," pronesla klidným hlasem Doktorka. "Ano Madam, budu se snažit," odpověděl jsem, ale jist tím, zda to zvládnu, jsem si nebyl. Ucítil jsem ještě mnohem tenčí sondu, jak mi projíždí močovou trubicí, noří se dál dál do mých útrob. Zdálo se mi, že se chce protrhnout ven někde na půli cesty mezi análem a varlaty, ale nakonec se přeci jen stočila a s trochou bolesti zamířila k močovému měchýři. Občas jsem cítil, jak ve mě něco ustříklo a pomalu se to dralo ven, kde to zachycovala gáza. "Teď se uvolni, jako bys chtěl močit," slyšel jsem pokyn Doktorky a ucítil bolestivý tlak u svěrače měchýře. Bylo to těžké, ale po troše soustředění se mi podařilo uvolnit se a ucítil jsem podivný tlak, jak mi do měchýře pronikla sonda. Bylo to jak znásilnění. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi zvětšoval nebo mi ho napouštěli. Chvíli kamerou rejdí tam a pak zase sem, až se konečně začne pomalu posouvat ven. Tak druhá část za mnou.
"Hodné zvířátko," pochválí mě Doktorka. "Teď si uděláme ještě pár testů na citlivost na bolest a pak tě můžu odvázat." Madam se mezitím objevila vedle mě, papírovým kapesníkem mi otřela slzy, naklonila se ke mě a tiše zašeptala: "zatím si vedeš moc dobře, jsem ráda, že jsem se v tobě nespletla." Na tváři se mi rozlil blažený, hrdý úsměv. Tak moc bych se ji chtěl teď dotknout, obejmout se s ní, políbit ji. A nemůžu nic, jen ležet. Přesouvá se zpět k mému rozkroku a přitom jakoby mimoděk mi lehce přejíždí nehty po ruce, od ramene až k zápěstí. Je to tak vzrušující, ten kontakt.
Slyším hlas doktorky, jak říká: "Připravíš ho zatím?" "Jasně, odpovídá Madam. Doktorka přešla k jednomu z přístrojů, něco do něj chvíli klepala, pak mi poopravila síťku na hlavě, zase něco poťukala a vracela se zpět k Madam se slovy, že je připravená. Madam mi mezitím protáhla varlata i s penisem dírou v nějaké destičce, penis pak i druhou menší dírou v druhé destičce, zatímco mé koule zůstaly uvězněny mezi oběma deskama. Sice pevně, ale bezbolestně sevřené. Ucítil jsem v nich narůstající, lehce bolestivé brnění, ale po pár vteřinách to bylo docela příjemné, jako kdyby mi je někdo masíroval. Brnění zmizelo, ale ihned přišlo druhé, silnější a o něco bolestivější. Zhluboka jsem dýchal a kousal se do rtů, abych zůstal potichu. Vypnuto. A další, zase o něco silnější. To už se mi zdálo, že mi koule mačkají docela silně, ale podle brnění jsem věděl, že ve skutečnosti mi je nikdo nemačká, ale že mi do nich pouští elektrický proud. Zavzdychal jsem bolestí. Další úroveň už mě donutila zakňučet. A další, opět o něco silnější. A po ní další a další. Už jsem řval bolestí a svíjel se, co mi pouta dovolovala. Už jsem ani nemohl říct, že by po pár sekundách tělo uvykalo a bolest byla menší, bylo to totiž hrozné a ještě horší a pořád.
"Pamatuješ si magické slůvka? Stačí říct 'Vzdávám to' a máš klid, je po bolesti," říká Madam. Ne, to ne, AUUU, do očí mi mi vhrknou slzy. "Dost, pros-ím, dost, já už ne-vydr-žííím", zajíkám se a tělo mám napnuté jak struna. Bolest mě úplně opanovala. "To nejsou správná slova a ty to víš!" Další úroveň, už nejsem schopen ani mluvít, jen řvu v bolestech a z očí mi tečou slzy jedna za druhou. "No tak? Řekni to!" A další výboje. Jen chrčím, neslyším, nevidím, nemám síly na nic, vnímám jen bolest a cítím, jak se mi celé tělo třese. Přestávají.
Hlavou mi proletí otázka, prošel jsem? A nezeptal jsem se nahlas? Jako kdyby mě slyšely, Doktorka pronese: "Už jsme na maximu, zkusíme bolestivější místo." Cože? Co má jako na mysli? Cítím, jak mi zároveň do konečníku a do močové trubice zasouvají něco chladného, kovového. Ne, to ne, chci něco namítnout, ale v okamžiku ucítím staré známé brnění, ne tak silné jako to poslední, ale bolí jako kdyby mi do penisu zasunuli žhavé železo. "Vzdá-vám to," slabikuje mi Madam. "Ne, Madam, néééé", řvu opět v křečích. Z hrdla mi vychází střídavě kňučení, řev a brekot. Už se mi zdá, že to musím vzdát, když Doktorka, do té doby pozorně sledující obrazovku nějaké mašinky, pronese: "Musím mu dát malou pauzu, ať Ti ho tu nerozbiju" "Tak jo, ale pak mu to pusť rovnou na maximum zároveň s proudem do koulí a přidej i bradavky." "Jak chceš, moje hračka to není," odvětí Doktorka a nasazuje mi nějaké podivné svorky s drátkama na bradavky. Něco odklepne a mi se zdá, že se mi někdo pokouší utrhnout prsa a slyším hlasitý, nelidský řev. Dochází mi, že jsem to byl já. Už se přestávám kontrolovat a to mě děsí. "Jo, vedou, mezitím to všechno posunu na max a za minutku můžeme pokračovat," pronese Doktorka spokojeně. Madam se ke mě nakloní. "Tohle nedáš broučku, slyšela jsem, jak jsi řval a na monitoru vidíme, že jsi blízko kolapsu. Jestli omdlíš, tak jsi stejně prohrál, zkrátka na to nemáš. Můžeš si ale ušetřit utrpení a vzdát to rovnou, co?" Dívám se ji do očí a breptám, jako kdybych přišel o smysly: "já chci, totiž miluji Vás, jste tak jiná a výjimečná a toužím a potřebuji být s Vámi, jen s Vámi, udělám všechno, prosím, Madam, dělejte si se mnou co chcete, jen mě nevyhazujte, prosím, snažně Vás prosím, Madam," cítím, jak mi horké slzy stékají po tváři. Už nevím, co dalšího udělat, jak ji převědčit, že jsem hoden ji sloužit.
"Je čas, takže?" ozvala se Doktorka. Madam se odvrátila a mi se zdálo, že jsem v její tváři na zlomek vteřiny zahlédl něco jiného, než ten její tvrdý pohled, kterým na mě koukala ještě před malou chvíli. "Takže?" zopakovala Madam otázku. "Vydržím, a jestli ne, tak mě rovnou zabte," pronesl jsem odhodlaně a odevzdaně zároveň. "Odpoj ho," pronesla Madam, "ještě si ho otestuju u sebe. A uděláme ještě to gastro? Říkal, že se léčí s refluxem, tak chci vědět, jak na tom je." "Jak chceš. Co spermiogram, ten nechceš?" ptá se Doktorka. "Ne, tenhle stříkat nikdy nebude" "Tak uděláme hned sterilizaci? Nebo ještě líp kastraci? Dokud je pevně uvázaný.." domáhá se Doktorka další práce. "Ještě ani nevím, jestli si ho nechám, takže prozatím ne" odpovídá Madam. "Škoda, pěkně bych mu varlátka napíchala injekcema, aby byly pěkně křehčené, citlivé a bolavé, pak je pomaličku rozklepala na teňounké placičky a nakonec je po malinkatých kouscích nožem seškrábala na tatarák, který by musel pěkně syrový hned sníst," směje se Doktorka a já nevím, zda si dělá legraci nebo to myslí vážně. "Prosím Tě, nech toho humoru, nebo mi ho vyděsíš a uteče mi hned, jakmile ho rozvážeš," směje se Madam.
Uvolňují mě z pout a poroučí, abych si lehl na bok čelem do místnosti na lehátko vzadu u zdi. Zuby musím stisknout náústek, přitahují si monitor a k němu napojené hadicové monstrum a přikazují zavřít oči. "Píchneš mu něco?" ptá se starostlivě Madam. "Néé, potom, co předvedl by to bylo plýtvání sedativy. A navíc ho na pokračování potřebuješ mít plně při smyslech, ne?" odvětila Doktorka, tentokrát už vážně. Do úst se mi začala sunout hadice. Slyšel jsem klidný hlas Doktorky, jak mi dávala instrukce, které dobře znám z gastroenterologie. Klidně dýchat, nechat sliny vytékat z úst, na povel polknout, tááák, už se to šine dál a hlouběji až do žaludku. Je mi na zvracení, grká se mi, ale poslušně držím a snažím se ovládat, co jen můžu. Něco se jí nezdá a říká, že vezme raději vzorek, cítím lehké štípnutí. Zase se posune dál a mi se opět navaluje, chci zvracet, jak hadice klouže tam a sem. Vím, že je to normální vyšetření, ale stejně jako na těch pravidelných, na které chodím, ani tady se nemůžu zbavit ponižujícího dojmu ze svého stavu, když zcela neřízeně slintám, říhám a snažím se zvrátit obsah prázdného žaludku. Cítím podivný tlak, spíše neobvyklou bolest, kterou Doktorka komentuje, že ji nechci pustit do dvanáctníku. Konečně ze mě hadice vyjede. Doktorka poznamená, že přeci říkala, že to dám levou zadní.
Pak se zeptá, zda si Madam bude přát ještě něco se mnou provést, a ta odpoví: "jen mi ho vypni, převezu si ho k sobě. A díky" Pořád ležím se zavřenýma očima. Ucítím rukavici na mém krku, stříkne mi tam dezinfekci, přetře místo tamponem a píchne mě jehla. Chci otevřít oči, ale už to nestihnu, jen z dáli slyším "hodné zvířátko".

Probírá mě sprcha studené vody.